Ein Fest der Täuschung
So nannte Petr Hrbek in wunderschönem Tschechisch seine Installation (1987) im Französischen Institut in Stuttgart, der Stadt, in der er lebt und an der er sein Studium an der Akademie der Bildenden Künste abschloss.
Es gibt jetzt mehrere „magische Bilder“ – Bücher im Angebot. Ich gehe davon aus, dass Sie ihnen bereits begegnet sind und aus der richtigen Entfernung geblinzelt haben, bis eine fast greifbare dreidimensionale Figur aus dem Bild hervortritt. Aus manchen Bildern lassen sich durch weiteres und beharrlicheres Schielen sogar zusätzliche, komplexere oder negative Formationen extrahieren. Nun stelle ich die Frage: Ist die dreidimensionale Figur, die wir nach einer gewissen Anstrengung sehen, eine Illusion, oder ist das Bild selbst eine Illusion, „ohne zu schielen“? Es ist eine knifflige Frage, denn sie hängt mit der Frage zusammen: Ist die Welt der natürlichen Sinneserfahrungen eine Illusion – und die wahre und reale Welt ist die Welt der Naturgesetze, wie etwa der Quantenmechanik? Wie verhält es sich eigentlich mit der „Objektivität“ dieser dreidimensionalen Gebilde? Dass es nur der Schein wäre? Seltsame Erscheinungen, wenn sie „intersubjektiv überprüfbar“ sind – was in etwa Kants (und Poppers) Objektivitätskriterium ist. Was ist nun mit den Personen, die es nicht sehen? Wie viele Menschen gibt es, die nichts von der Quantenmechanik sehen! Um etwas zu sehen (in der Wissenschaft, aber auch in der Kunst), bedarf es einer recht langen Vorbereitung, Schulung. Vielleicht nur, um zu sehen, was wir unter dem Mikroskop sehen müssen. Die Erfahrungen von Ethnographen sind bekannt: Es gibt Kulturen, in denen sie selbst auf dem realistischsten Foto nichts sehen und ihre Liebsten nicht erkennen können. Fotos haben für sie überhaupt keine Bedeutung.
Petr Hrbeks Gemälde sind faszinierend dreidimensional. Ist es eine Täuschung? Ist es eine Illusion, dass wir die offensichtlich (?) zweidimensionale Projektion auf der Netzhaut der Augen dreidimensional sehen (interpretieren?) Warum hat der Raum überhaupt drei Dimensionen? Das war die berühmte Frage von Henri Poincaré. Poincaré (der einer der Begründer der mathematischen Dimensionstheorie war) kam nach detaillierten Analysen visueller, taktiler, akustischer Räume zu dem Schluss, dass unser Raum dreidimensional ist, weil er für uns am einfachsten ist – ungefähr genauso einfach – wie es für uns ist und die natürlichste euklidische Geometrie. Poincaré zeigte, dass wir eine andere Anzahl von Dimensionen oder sogar eine andere Geometrie wählen können, aber wir bezahlen dafür, indem wir die Gesetze der Physik verkomplizieren (die uns beispielsweise daran hindern, in einen geschlossenen Würfel im vierdimensionalen Raum zu klettern).
Das Problem bei diesem so genannten Konventionalismus bestand darin, dass die Wahl der einfachsten Beschreibung keine einfache Sache ist, weil wir nicht wissen, was Einfachheit ist. Einfachheit ist auch eine Illusion – wie Einstein zeigte, der zeigte, dass es einfacher ist, die einfache euklidische Geometrie aufzugeben, als die Gesetze der Physik zu ändern.
Lassen wir uns nicht täuschen, ohne Täuschung kommen wir wahrscheinlich nicht aus. Deshalb sei sie gelobt und bewundert.
Jiří Fiala
05.03.1995
Zeitschrift Vesmír 74,178, 1995/3
Über den Autor:
Dok. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) absolvierte die Fakultät für Naturwissenschaften der MU in Brünn. Er beschäftigt sich mit der Philosophie der Mathematik und Logik. Er lehrt analytische Philosophie und Erkenntnistheorie an der Westböhmischen Universität.
Er veröffentlichte drei Bücher mit Texten analytischer Philosophen. Unter anderem übersetzte er eine Reihe von Büchern, etwa Karl Popper: The Logic of Scientific Inquiry, Paul K. Feyerabend: Discourse against Method, B. Mandelbrot: Fractals, René Descartes: Regulae ad Directionem ingenii – Rules for the Guidance of Grund.
.
.
.
Oslava klamu
Takto pěkně česky nazval Petr Hrbek svou instalaci (1987) ve Francouzském institutu ve Stuttgartu, městě, kde žije a kde vystudoval Akademii výtvarných umění.
Prodává se teď u nás několik knížek ‚magických obrázků‘. Předpokládám, že jste se s nimi už setkali a že jste všelijak šilhali ze správné vzdálenosti tak dlouho, až z obrázku vystoupil téměř hmatatelný třírozměrný útvar. Z některých obrázků lze dokonce při dalším a úpornějším šilhání vydobýt útvary další, složitější či negativní. Tak a teď kladu otázku: je klamem ten třírozměrný útvar, který spatříme po jistém úsilí, anebo je klamem obrázek sám, ‚bez šilhání‘? Je to otázka záludná, neboť souvisí s otázkou: je svět přirozené smyslové zkušenosti klamem – a tím pravým a skutečným světem je svět přírodních zákonů třeba kvantové mechaniky? Jak je tomu vlastně s ‚objektivitou‘ oněch třírozměrných útvarů? Že by to byla pouhá zdání? Zvláštní zdání, jsou-li ‚intersubjektivně testovatelná‘ – což je zhruba Kantovo (a Popperovo) kritérium objektivity. Co teď s jedinci, kteří to nevidí? Kolik je lidí, kteří nevidí nic z kvantové mechaniky! K tomu, abychom něco viděli (ve vědě, ale právě tak v umění), je zapotřebí dosti dlouhé průpravy, výcviku. Třeba jen k tomu, abychom v mikroskopu viděli to, co vidět máme. Známé jsou zkušenosti etnografů: jsou kultury, kde ani na nejrealističtější fotografii neuvidí nic, ani své nejbližší nepoznají; fotografie pro ně vůbec nemají smysl.
Obrazy Petra Hrbka jsou fascinujícím způsobem třírozměrné. Je to klam? Je klamem to, že evidentně (?) dvourozměrnou projekci na sítnici očí vidíme (interpretujeme?) třírozměrně? Proč vůbec má prostor tři rozměry? To byla slavná otázka Henriho Poincaréa. Poincaré (který byl jedním ze zakladatelů matematické teorie dimenze) dospěl po detailních rozborech prostorů vizuálních, taktilních, akustických… k závěru, že náš prostor je třírozměrný proto, že je to pro nás nejjednodušší – asi tak, jako je pro nás nejjednodušší a nejpřirozenější geometrie eukleidovská. Poincaré ukazoval, že si můžeme vybrat i jiný počet dimenzí nebo i jinou geometrii, ale doplatíme na to zkomplikováním fyzikálních zákonů (které nám třeba zabrání, abychom vlezli ve čtyřrozměrném prostoru do uzavřené krychle).
Problém tohoto konvencionalizmu, jak se tomu říkalo, spočíval v tom, že vybrání nejjednoduššího popisu není věc jednoduchá, protože nevíme, co je to jednoduchost. Jednoduchost je také klam – jak vzápětí předvedl Einstein, který ukázal, že je jednodušší jednoduchou eukleidovskou geometrii opustit, než měnit fyzikální zákony.
Nedejme se oklamat, bez klamu se zřejmě neobejdeme. Budiž proto pochválen a oslaven.
Jiří Fiala
05.03.1995
Zeitschrift Vesmír 74,178, 1995/3
O autorovi
Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.